en-Pohádka ze živé zahrady "KRAJÁNEK A DRVODĚLKA"

26/11/2019

1. Zrození

Na jedné živé zahradě, sluncem zalité a voňavé po medu, žila jedna velmi stará jabloň. Dlouho, předlouho už neměla žádná jablíčka a její kmen připomínal čagánek. 

Jednoho dne se však stalo, že jí na zdánlivě suché větvičce vykvetl jeden bělavý květ a z něho se stalo jablíčko s červeným líčkem, a tak se narodil Krajánek. Ve stejný den se v mrtvém suchém dřevě, které již dlouhou dobu leželo na zahradě a dotvářelo tak její kouzlo, vylíhla včelka samotářka, zvaná Drvodělka. Hned jak poznala okolní svět, vylétla vysoko a ihned ji okouzlila pronikavá vůně lučních květů plných pestrobarevných motýlů. Jaká to nádhera, být na světě. Krajánek se zase točil ten den ke sluníčku a cítil, jak sladce zraje. Ale stejně jako den začíná, tak taky končí. Drvodělka se navečer s radostí vrátila za svou maminkou do praskliny ve starém dřevě a Krajánek usnul při pohledu na oblohu plnou letních hvězd. Nad zahradou se mihnul stín netopýra a všude kolem nastalo ticho.

2. Setkání

Ráno se pro Krajánka a Drvodělku zdálo být snad krásnější, než si vůbec mysleli. Pavouci nastražili na stéblech trav své sítě, ptáci začali hlasitě zpívat a druhý den byl tady. Nikdo však z nich ani netušil, co se ten den stane. Když se malá Drvodělka dosyta namlsala nektarem z květů, rozhodla se, že se vydá na živé zahradě za dobrodružstvím a poprosila o to maminku. "Maminko moje, prosím, chtěla bych se rozletět ještě dál po zahradě, až tam do dáli." Maminka s klidným hlasem odpověděla: "Dobře Drvodělko, ale slib mi, že se navečer zase vrátíš domů." Drvodělka vše slíbila a rozlétla se. A tak se stalo, že přilétla až ke staré jabloni, kde se opět na sluníčku vyhříval Krajánek. Drvodělka si všimla, že na jabloni je jenom jedno jablíčko a tak přilétla blíže a blíže až se ozvalo: "Počkej, nebzuč mi tu, odpočívám..." "Kdopak jsi?" Zeptala se Drvodělka. "Jsem jablíčko Krajánek, a ty"? "Já jsem včelka Drvodělka." "A odkud jsi?", zeptal se směle Krajánek. "Ze starého kmene stromu, kde jsem se narodila." "Ahááá, zívl si doširoka Krajánek." "Ty snad jenom spíš a odpočíváš, usmála se Drvodělka". "Jsem jablíčko a tak čekám až dozraju!" "Jéje, už bych se měla vrátit", lekla se Drvodělka, když slunce za živým plotem z habrů začalo pomalu zapadat. "A příjdeš zítra?", zeptal se Krajánek, kterému se už klížily víčka. "Příjdu, příjdu, ale už musím letět", zabzučela Drvodělka a vydala se na cestu domů. Než slunce zmizelo z obzoru, byla už doma ve starém dřevě, kde jí čekala maminka. Kolem nich s funěním zadupal ježek a další den byl tatam.

3. Jejich první dobrodružství

I nemohla se Drvodělka dočkat až zase spatří svého nového kamaráda. Hned, jak paprsky slunce osvítily živou zahradu, rozletěla se ke Krajánkovi. Cestou potkala sýkorku, jak vítá nový den a rozhlédla se, jak je zahrada veliká. Na zahradě stál malý dům, kde žil tatínek a maminka se třemi dětmi a o zahradu se starali, aby se všichni živí tvorové na ní měli dobře a s láskou o ně pečovali. Ani se Drvodělka nenadála a už byla u Krajánka. "Dobré ráno!", ozvala se. Krajánek se trošku zastyděl, že ještě spal a tak malinko více zrudnul. "Krásný den přeji", zamumlal Krajánek. Drvodělka se s radostí zatočila jako vrtule, že je Krajánek vzhůru a zabzučela nahlas. "Pojď honem, půjdeme." "A kdepak?" zabručel Krajánek. "Poznávat naší"....a než to dořekla zafoukal tak silný vítr, že se celá stará jabloň ohnula a Krajánek už se na větvičce neudržel a jako to se zralými jablíčky bývá, padal k zemi." "Au, jau...ozvalo se z trávy!" Drvodělka byla v mžiku u něho a pohladila ho. "To nic, to přejde!" Chvíli bylo ticho a pak se Krajánek zaradoval: "To je krása!" a spatřil veverku, jak proběhla s oříškem v tlapkách. "Tak co?", zeptala se Drvodělka? "Půjdeme objevit tajemství živé zahrady?" "S radostí", usmál se dříve mrzutý Krajánek a rozkutálel se vstříc dobrodružství. Drvodělka mu sotva stačila a než se nadáli, ocitli se v záhonu plném jahod a nechali se unášet jejich vůní. Den plný nečekaných zážitků rychle uběhl a celí unavení dorazili k Drvodělce domů. Krajánek se uvelebil v hromádce listí vedle domečku Drvodělky a začal se mu zdát krásný a sladký sen. I dvě pěnkavy se k sobě v blízkém křoví tulily, protože bylo chladněji a věděly, že léto brzy skončí.

4. Cestou necestou živou zahradou

A byl tu podzim. Listí ze stromů začalo opadat a rána byla chladnější. Ale to Krajánka s Drvodělkou neodradilo od dalšího poznání. Sotva se Krajánek probudil, protáhl se a zahřál. "Kde jsi Drvodělko?", zakřičel, vyskočil z listí a vylekal tím strakapouda, který svým zobákem kloval do dřeva, aby našel drobný hmyz. "Tady jsem, zívla Drvodělka". Oba se pak vydali na cestu. Poznali, proč se zahradě říká "živá", protože zde bylo opravdu živo. Myšice běhaly sem a tam, brouci se schovali pod listí, nad nim prolétla káně a v dálce za plotem uviděli na stráni srnku. "To je dobře, že takto lidi myslí na přírodu a snaží se, aby na zahradě měli domov různí živočichové ať už jsou malí nebo velicí", zabzučela Drvodělka. "Je tu krásně", pronesl Krajánek a skutálel se k malé tůni, kde uviděl mloka. Ten se jen přikrčil k zemi, ale když viděl Krajánka, jen se pousmál. Začalo být sychravo a tak se Krajánek s Drvodělkou rozhodli, že se vrátí zase do pelíšků.

5. Zima je tu

"Brrrrr", ozval se Krajánek, když vystrčil hlavu a spadla na něho první sněhová vločka. Drvodělka se neozvala. Bylo mu to divné a tak se za ní vydal. "Jsi tam?", houkl do starého ztrouchnivělého dřeva. "Ano jsem, ale už nemůžu ven." "A pročpak?", zeptal se Krajánek. "Umrzla bych", odpověděla Drvodělka. "Ahááá", tak to naše dobrodružství končí?" "Ale né, odpověděla Drvodělka", neboj se, nekončí, ale začíná. "Jakpak začíná, zeptal se Krajánek?" "Brzy se staneme opravdovou součástí živé zahrady a budeme s ní spojení navěky", odpověděla Drvodělka. "A když budu mít děti, tak je čeká takové dobrodružství, co nás, není-liš pravda. "Máš, pravdu", odvětil Krajánek a přitulil se ke kmeni stromu. Mezitím začal hustě padat sníh a přikryl zahradu velkou sněhovou peřinou. Tatínek s dětmi nasypali do krmítka slunečnicové semínka a z okna pozorovali, jak se ptáčci krmí a jaký mají hlad. Živá zahrada na chvíli usnula...

Je krásné prožívat s dětmi celý rok dobrodružství na naší živé zahradě, jako to prožili Krajánek a Drvodělka. Jsme součástí přírody a tak bychom se měli snažit o to, abychom se k ní chovali s úctou, pokorou a láskou v srdci.

Pokud si najdeme blízkou cestu k přírodě, najdeme si i blízkou cestu k lidem.

Autor: Michal Šulgan

Vydalo: ZO ČSOP RADHOŠŤ, 2019